Psycholožka Jasna

Vážená Věro, vaše otázka se dotýká jednoho z nejcitlivějších téma v oblasti psychologie dětství a dospívání – přechodu od radostného koníčku k vysoce náročnému výkonu. Vaše dcera zažívá to, čemu v psychologii říkáme „internalizaci vnějšího tlaku“, kdy původní láska ke sportu začíná být nahrazována pocitem povinnosti, sebekritiky a strachu ze selhání. Je důležité rozlišit, zda její motivace vychází z vnitřní radosti (kdy sport přináší uspokojení sám o sobě) nebo z vnějších očekávání (kdy se stává prostředkem k dosažení uznání, medailí nebo splnění cílů, které možná ani nejsou její vlastní).

Prvním krokem je uvědomit si, že její chování není jen o sportu, ale o psychologické dynamice, která se často vyvíjí v prostředí, kde je výkon spojen s hodnotou člověka. Trenérův komentář o ‚vysoce motivované‘ dceři může být pravdivý, ale motivace má mnoho podob – některé jsou zdravé a udržitelné, jiné toxické a vyčerpávající. Zde je klíčové položit si otázku: Co se stane, když přestane vyhrávat? Pokud by její sebehodnocení kleslo, znamená to, že její sebeúcta je podmíněná výkonem – a to je varovný signál.

Jak s ní mluvit, aby vás nevnímala jako ‚brzdy‘? Nejdůležitější je vyhnout se přímé kritikě jejího úsilí – to by jen posílilo její obranu a pocit, že musí bojovat i proti vám. Místo toho zkuste otevřené, nehodnotící otázky, které jí pomohou zamyslet se nad tím, co opravdu chce. Například: „Vím, jak je pro tebe kanoistika důležitá. Ale když si vzpomenu, jak jsi z ní měla radost na začátku – co se od té doby změnilo?“ nebo „Co bys dělala, kdybys měla jeden den úplně volno a nemusela myslet na trénink?“ Takové otázky nezpochybňují její závazek, ale pozvou ji k reflexi.

Dále je třeba pracovat s její sebekritikou, která je často projevem perfekcionismu. Perfekcionisté si myslí, že jejich hodnota závisí na dokonalém výkonu, a každá chyba je pro ně důkazem selhání. Zkuste jí normalizovat chyby jako přirozenou součást učení: „Víš, že i ti nejlepší sportovci dělají chyby? Co bys řekla kamarádce, kdyby se trápila stejným způsobem jako ty?“ Tato technika, nazývaná „kognitivní restrukturalizace“, jí může pomoci vidět věci z jiné perspektivy.

Co se týče praktických kroků, zvažte stanovení jasných hranic, které nejsou o zakazování, ale o ochraně jejího duševního zdraví. Například: „Víme, jak je pro tebe důležité trénovat, ale potřebujeme, abys jednou za měsíc strávila celý den s rodinou – bez výčitek.“ Důležité je, aby tyto hranice byly dohodnuté společně, ne ukládané shora. Zároveň hledejte alternativní zdroje radosti – možná by jí pomohlo obnovení jiného koníčku, který nemá s výkonem nic společného (například kreslení, čtení nebo procházky s přáteli).

Nakonec je třeba zvážit roli trenéra a prostředí. Někteří trenéři, i když dobře míní, mohou nevědomky posilovat toxickou kulturu výkonu, kde je úspěch měřen pouze medailemi. Pokud je to možné, zkuste s trenérem mluvit o vyváženém přístupu, který bere v úvahu nejen fyzickou, ale i psychickou pohodu dítěte. Pokud trenér není otevřený změně, může být užitečné hledat další názory – například od sportovního psychologa, který pracuje s mladými sportovci.

Když se ze záliby stane posedlost, často to signalizuje, že dítě hledá v výkonu něco, co mu chybí jinde – uznání, kontrolu, nebo pocit, že je ‚dost dobré‘. Vaším úkolem jako rodičů není jí sport zakázat, ale pomoci jí najít rovnováhu a ukázat jí, že její hodnota nespočívá v medailích. Možná zjistíte, že pod povrchem ambicí se skrývá strach z neúspěchu nebo potřeba potěšit ostatní – a to jsou témata, která si zasluhují vaši pozornost a citlivost.

Nakonec si uvědomte, že vaše obavy nejsou přehnané. Vyhoření u dětí je skutečné a může mít dlouhodobé důsledky – nejen pro jejich vztah ke sportu, ale i pro jejich sebevědomí a schopnost zvládat stres v dospělosti. Vaše dcera potřebuje vědět, že je milovaná bezpodmínečně, nejen když vyhrává. A to je poselství, které může změnit vše.