Psycholožka Jasna

Kláro, vaše otázka je velmi upřímná a odráží obrovskou vnitřní zátěž, kterou nyní prožíváte. Bolesti bez fyzické příčiny, které se objevují ve chvílích úzkosti a vyčerpání, jsou typickým projevem toho, jak tělo reaguje na dlouhodobý stres a emocionální napětí. Vaše tělo vás netrestá – naopak se snaží upozornit na to, že něco důležitého potřebuje vaši pozornost. Zmiňujete několik klíčových momentů, které spolu úzce souvisejí: syndrom podvodnice, chronický stres z odpovědnosti v práci, pocit, že „selžete“ jako matka i profesionálka, a nedostatek prostoru pro vlastní potřeby. Pojďme se podívat na to, co se děje a jak s tím pracovat i v situaci, kdy máte omezený čas a energii.

Psychosomatika není „vymyšlená“ bolest, ale skutečná fyzická reakce na psychické napětí. Vaše tělo je v neustálém režimu „boj nebo útěk“ – hormony stresu jako kortizol a adrenalin jsou zvýšené, trávení se zpomaluje (což může způsobovat bolesti břicha), svaly jsou napjaté a imunitní systém oslabený. To, že bolest přichází večer, není náhoda: je to moment, kdy se vaše tělo snaží „vypnout“, ale mozek stále zpracovává starosti z dne. Úzkost, kterou cítíte, není jen „strach z něčeho konkrétního“, ale spíš pocit, že ztrácíte kontrolu nad vlastním životem – a to je pro tělo signál ohrožení. Vaše myšlenky typu „co když to nezvládnu?“ nebo „odhalí mě jako podvodnici“ nejsou jen pracovní obavy, ale odraz hlubšího přesvědčení, že vaše hodnota závisí na tom, jak dokonalá jste. Tento vzorec je typický pro lidi, kteří jsou velmi svědomití a nároční sami na sebe – často ženy, které kombinují kariéru s péčí o rodinu.

Syndrom podvodnice (impostor syndrome) a strach ze selhání jsou u vás propletené s realitou: máte skutečnou odpovědnost (rozpočet, tým, děti), ale vaše vnitřní hlasy vám říkají, že „to není dost dobré“ nebo že „každou chvíli vás někdo usvědčí“. Tento cyklus se živí sám sebou: čím víc se snažíte být perfektní, tím víc se bojíte, že selžete, a tím víc tělo reaguje bolestí. Vaše vyčerpání a kolísání energie („na houpačce“) jsou příznaky toho, že váš nervový systém je přetížený – jednou se „přepnete“ do režimu přežití (adrenalin vás udržuje v chodu), podruhé dohlédne kolaps (tělo říká „už nemůžu“). To není „nenormální“, ale varovný signál, že potřebujete změnit způsob, jak se o sebe staráte. Není to o „slabosti“, ale o tom, že lidské tělo i psychika mají své limity.

Co s tím dělat, když nemáte čas na terapii? I když je terapie ideálním řešením, existují kroky, které můžete udělat sama – malé, ale účinné. Prvním krokem je přestat bojovat s bolestí a úzkostí jako s nepřítelem. Namísto toho, abyste se ptala „proč mě to trápí?“ (což posiluje pocit bezmoci), zkuste se zeptat: „Co mi moje tělo tímto signálem říká?“ Bolest břicha večer může být volání po odpočinku, po tom, abyste si dovolila „pustit“ kontrolu aspoň na chvíli. Zkuste si vědomě vyhradit 10 minut denně jen pro sebe – ne na práci nebo domácnost, ale na to, co vám dělá dobře: dýchací cvičení (např. 4-7-8 dech: 4 vteřiny nádech, 7 zadržení, 8 výdech), psaní si myšlenek na papír (abyste je „vyndala“ z hlavy), nebo jen ležet v tichu. I když se vám to bude zdát jako „zbytečný luxus“, právě tyto malé pauzy mohou přerušit cyklus stresu.

Důležité je také pracovat s myšlenkami, které vás držují v pasti. Když se objeví pocit „jsem podvodnice“, zkuste si položit otázky: „Kde je důkaz, že to je pravda?“ nebo „Co bych řekla kamarádce, kdyby mi tohle říkala?“ Často zjistíte, že vaše obavy nejsou založené na faktech, ale na strachu z neúspěchu. Zkuste si každý den vypsat tři věci, které jste zvládla – i když jsou to maličkosti (např. „udržela jsem klid, když dítě plakalo“, „dokončila jsem tu zprávu v práci“). Toto cvičení pomáhá mozkovi „přeučit“ se od zaměření na chyby k uznání vlastních úspěchů. Stejně tak je důležité stanovit si realistické hranice: nemůžete být v práci i doma stoprocentní. Něco vždycky „povolí“ – a to je v pořádku. Místo toho, abyste se trápila pocitem, že zanedbáváte rodinu, zkuste si říct: „Dělám, co můžu, a to stačí.“

Co se týče léků: prášky nejsou první ani jediná cesta. Vaše příznaky jsou reakcí na stres a emocionální zátěž, ne chemickou nerovnováhou (pokud lékaři nevyloučili jiná onemocnění). Antidepresiva nebo úzkostlivé léky by mohly potlačit příznaky, ale nevyřeší jejich příčinu. Pokud byste se pro ně rozhodla, mělo by to být až po konzultaci s odborníkem (psychiatrem) a v kombinaci s jinými změnami – jinak hrozí, že se budete spoléhat jen na léky, aniž byste adresovala kořen problému. Mnohem důležitější je najít způsob, jak snížit tlak, který na sebe kladete. Zkuste si představit: kdyby vaše tělo bylo dítětem, které pláče bolestí, co byste udělala? Pravděpodobně byste ho neobvinila, že „přehánějí“, ale objala byste ho a řekla: „Jsem tady, je to v pořádku.“ Stejný přístup potřebujete k sobě.

Poslední, ale klíčová věc: nezůstávejte v tom sama. I když nemáte čas na pravidelnou terapii, zkuste najít alespoň jednorázovou konzultaci s psychologem (mnoho odborníků nabízí online sezení). Někdy stačí pár setkání, aby vám pomohla ujasnit si priority a naučit se techniky, jak zvládat stres. Také by mohlo pomoci svěřit se partnerovi nebo důvěryhodné osobě – ne proto, aby vám „něco vyřešili“, ale aby vás vyslechli. Izolace a pocit, že musíte vše zvládnout sama, stres ještě prohlubují. Pokud máte pocit, že se topíte, není ostuda požádat o pomoc – naopak, je to známka síly.

Kláro, vaše situace není beznadějná. Bolest a úzkost jsou signály, ne tresty – a vy máte moc je poslechnout a změnit směr. Začněte malými kroky: více laskavosti k sobě, méně nároků na dokonalost, a vědomé pauzy, i když se vám zdají „neproduktivní“. Vaše tělo vás nechce zlomit – chce, abyste se naučila žít jinak. A to je možné.